Po třetím přípravném zápase a porážkou s Dynamem Moskva připojuje přímo z dějiště tureckého soustředění své dojmy klubový lékař Libor Hanuš.
Včera jsme hráli 3. utkání s Dynamem Moskva.
Trenér Václav Kotal tam před několika lety působil jako asistent Jardy Hřebíka. Jejich ruská mise nebyla dlouhá, trvala několik měsíců.
Z tehdejšího mužstva v sestavě zbyl jen brankář. Je mu 40 let (ročník 1973). Nastoupil do 2. poločasu zřejmě coby dynamovská dvojka. Jméno vám neřeknu, ruskou sestavu u sebe nemám. Má údajně ruskou brankářskou brankářskou školu. K tyči skáčou z místa bez mezikroku, takže tam buď nedoskočí, nebo tam jsou pozdě. Tento zákrok předvedl dotyčný brankář při střele Ondry Vaňka. Šla k tyči a znamenala vyrovnání na 1:1.
Dynamo Moskva nastoupilo v nejsilnější sestavě v 1.poločase. V útoku byl Kuranyi. Ten se ale moc neprosazoval. Byli tam rychlejší a podle mne lepší hráči. Jména skutečně nevím. Vím jen, že většina z nich byli asi Rusové. Jeden byl určitě Polák a jeden Brazilec (Leonardo).
V prvním poločase nás docela přehrávali a vedli zaslouženě 1:0. Branku dal Kokotov. Nějak tak se jmenoval. Jde o takové výstižné ruské jméno.
U lajny poblíž středu po celý zápas cvičil a gestikuloval trenér Petresku. Známý to bývalý rumunský reprezentant. Hlavně jej k nepříčetnosti přivádělo, když pomezní odmával ruský ofsajd. On od středové čáry vždy viděl, že to ofsajd být přece nemůže.
Když rozhodčí (byli to též Rusové) odpískali poločas, tak jim ještě důkladně a důrazně vysvětlil, co to je postavení mimo hru.
Náš trenér do 2.poločasu také provedl větší změny v sestavě. Hra se zlepšila a přestěhovala se na půli soupeře. Střelou Ondry jsme tedy vyrovnali. Hned z protiútoku šel však soupeř zpět do vedení 2:1. Pak ještě nedalo Dynamo penaltu. Střelec pokutového kopu vyžínill nad. Michal by tu penaltu stejně chytil. Byl jsem si v tu chvíli stoprocentně jistý.
K 2 marodům (V.Kubista na antibiotikách a V. Beneš svalové zranění) přibyl Marek Kysela s nachlazením, respektive anginou. Takže nyní máme marody tři.
Předevčírem hráli na 4. hřišti, co trénujeme, mládežníci Nového Sadu proti stejně starým z Tbilisi. Byla to klasická mládežnická řežba.
Hráči obou stran do sebe kopali, plivaly na sebe. Bylo tam i zapojení laviček do pěstních výměn názorů. Prostě klasické přátelské utkání 2 soupeřů z východní Evropy.
Od lajny s úsměvy sledovali hru starší hráči Nového Sadu. V době, kdy byla hra přerušena pro zmíněnou hromadnou bitku, spočinul zrak znuděných Srbů na náš mančaft. Poblíž se rozcvičoval Vilda Fendrich. Ptali se ho na něco rusky a on vůbec nereagoval. Proto zvyšovali hlas až skoro do řevu a Vilda nic. Začali projevovat i jisté známky naštvanosti. Šel jsem tedy k nim, abych se zeptal, co Vildovi chtějí. Trochu rusky ještě rozumím. Oni: "kak eto vazmožno že neotvečajet". Snažil jsem se jim vysvětlit, že Vilda je v Česku generace, která se ve škole učí anglicky a rusky již neumí, že rusky jsme se do zblbnutí učili my-nyní šedesátníci. To, že nám to bylo naprd, jsem jim již nevysvětloval.
Zdálo se mi však, že mi nevěří a stále pokukovali nenávistně na Vildu a nadále si mysleli, že s nimi nechce komunikovat. Srbové jsou hrdý a velice emotivní národ. Dějiny (a to i nedávné) je poučily.
Včera a dnes je tu slunečno. Ještě tedy středa a čtvrtek tréninky a v pátek poslední utkání s Mariborem. V sobotu pak odpoledne let do Drážďan. A pak konečně domů.
Jan Bendl
